[Březen – duben 1920]

Milá Helenko,
myslím, že to je velmi šťastná myšlenka udělat teď jen to dětství. To je věc sama o sobě nejzralejší a nejvděčnější a můžeš ji hned vydat pod svým jménem, což Ti konečně není lhostejno.

A je to podle mého upřímného mínění věc tak dobrá, že je dobře ji vydat; ovšem bude potřebovat svého zakončení, jakéhosi vyřešení, aby zůstalo aspoň něco zachováno z toho prvního „pedagogického“ plánu; myslím, že by – po té babičce atd. – měla přijít krátká kapitolka konečného rozjímání. Pošli nám to, jak to máš teď, já to dám také svému nakladateli a zkrátka dobře, uvidíme, co se dá v rychlosti udělat. Těšíme se na to, že si to definitivně přečteme. Myslím, že už nebude třeba nějakých oprav. Nepospíchej, pohrej si s tím, potěš se na věci, pokud ji můžeš ještě utvářet, a pak to už přenech nám. – Bylo nám všem upřímně líto, že jsme Tebe i děti nemohli víc užít, když jste tu byly. Vždyť to bylo velké rozčilování s tou premiérou, ještě teď nejsem docela v rovnováze; to víš, to je něco horšího než první bál. Nu, dopadlo to líp, než jsem čekal. Poslal jsem knížku a dopis Mahenovi, ale dosud neodpovídá; slyšel jsem, že se mu to jaksi nelíbí. Zatím se vyjednává s německými a anglickými agenturami a jedná se také o překlad do srbštiny; už se dává kus na Kladně, bude se hrát v Moravské Ostravě a Písku, dostal jsem žádost z Třebové a Litomyšle – zkrátka to, čemu se říká zevní úspěch, je dost značné. Teď bych tak rád si asi čtrnáct dnů odpočinul a potom měl volný čas na nové věci, které nosím v hlavě.

Naši, jak víš, mají nové trápení; to se ostatně dalo předvídat. Dostalas knížku? Poslal jsem ji také na jiná místa a nevím, došla-li v pořádku.

Jinak není nového nic. Piš nám brzo a přijeď k nám na sokolský slet.

Srdečně Tvůj
Karel
A pozdravuj děti!