Zápisník Josefa Čapka - vězeňské kresby a jejich síla
Silné výpovědi z koncentračního tábora zachycené v kresbě a slovuJosef Čapek, známý malíř, ilustrátor, spisovatel a bratr slavného Karla Čapka, patří mezi nejvýznamnější kulturní osobnosti první poloviny 20. století. Jeho jméno je spojeno s moderním výtvarným uměním, literaturou i tvorbou pro děti. Méně známou, ale o to silnější částí jeho odkazu jsou však kresby a zápisky z koncentračního tábora, které vznikaly v extrémních podmínkách nacistického zajetí.
Zápisník Josefa Čapka není jen historickým svědectvím. Je to syrový, autentický záznam lidské bolesti, víry a touhy po svobodě, podaný skrze kresbu a slovo. Tato díla mají sílu, která překračuje hranice umění a dotýká se hlubokých vrstev lidského bytí.
Zadržení a deportace
Josef Čapek byl zatčen gestapem v září 1939, krátce po okupaci Československa, za své postoje, spolupráci s odbojem a pro-národní aktivity. Prošel několika věznicemi a koncentračními tábory – Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a nakonec Bergen-Belsen, kde krátce před koncem války v roce 1945 zemřel. Přesné datum i místo jeho smrti není známo – ironicky, ale symbolicky zůstává nezapsané, jako by se jeho život rozplynul v mlze dějin.
Vězeňské kresby jako akt odporu
I ve vězení Čapek tvořil. S neuvěřitelnou vnitřní silou a omezenými prostředky kreslil na útržky papíru, okraje dopisů nebo i v sešitech, které se mu podařilo získat. Používal obyčejnou tužku, někdy kousky uhlí. Tyto kresby nebyly určeny veřejnosti – vznikaly pro něj samotného, jako způsob, jak přežít, udržet si lidskost a vnitřní svobodu.
Čapkovy kresby z tábora nemají dekorativní charakter. Jsou stručné, symbolické, výmluvné. Zachycují utrpení, vyčerpání, hlad, strach i vzdor. Obličeje vězňů bez úst, pohledy plné stínu, postavy shrbené pod tíhou každodenního ponižování. Ale zároveň se v nich objevuje i něha, humor, naděje – lidskost, která se odmítá vzdát.
Síla slov: básně a reflexe
Kresby často doprovázel zápisky a básněmi, které jsou stejně silné jako jeho obrazy. Čapek psal verše o životě za ostnatým drátem, o smrti i snech. Jeho jazyk je střídmý, přímý, bez patosu. O to více působí.
Zápisník se stal jeho vnitřním prostorem svobody. Zatímco kolem něj panoval teror a nelidskost, na papíře vytvářel svět, kde zůstávala víra v člověka. Nebyl to útěk před realitou, ale způsob, jak realitu proměnit – jak z bolesti vytvořit svědectví, které přežije i smrt.
Dochovaný odkaz
Po válce byly jeho kresby a zápisky shromážděny a vydány pod názvem „Básně z koncentračního tábora“ (poprvé v roce 1946). Tento soubor patří k nejsilnějším výpovědím o holokaustu a lidské statečnosti. Je to tichý křik člověka, který se nechtěl nechat zlomit, i když byl zbaven všeho.
Zápisník Josefa Čapka dnes není jen památkou na umělce, ale mementem doby, která zpochybnila samotnou podstatu lidství. Jeho kresby jsou výzvou k empatii, paměti a bdělosti. Ukazují, že i v nejtemnějších chvílích lze tvořit – a že umění může být poslední formou svobody.
Čapek jako svědomí kultury
Čapkův osud je tragický, ale jeho odkaz je živý. V jeho kresbách i slovech je obsažen neklid, morální apel i lidská důstojnost, které jsou aktuální i dnes. Zápisník z koncentračního tábora není jen výtvarný dokument – je to výpověď o tom, co znamená zůstat člověkem, když vám všechno ostatní vezmou.
A právě proto bychom měli Josefovy kresby nejen obdivovat, ale i naslouchat tomu, co říkají. V tichu čáry tužky se skrývá víc než obrazy – je tam naděje, paměť i výzva, kterou nesmíme ignorovat.
Autor: redakce | 7. 4. 2025
Komentáře
Nejsou žádné komentáře